Ideas

Přes zklamání se dá přenést, přes zradu už ne.

21. ledna 2012 v 8:00 | Marybelle
Ahoj. Tak ze všeho nejdřív, než se pustím k článku, bych se vám chtěla moc omluvit, že na blog vůbec nepřispívám, ale teď před pololetím je toho hrozně moc, teď už se známky docela uzavřely, takže už to nebude tak zlé, tak se budu snažit alespoň něco předpřipravit, protože - přiznám se - mě teď mnohem víc než psát články baví hrát The Sims.

Každý z nás má alespoň jednoho kamaráda, kamarádku, nebo alespoň někoho blízkého, komu věříme a svěříme mu své starosti a problémy. Přátelství je velmi silné pouto mezi lidmi, které se dokáže přerušit a dát opět dohromady, ale chce to spoustu úsilí a snahy porušenou důvěru u druhého zase znovu získat. Jak říká jeden citát - pouto přátelství se může porušit a zase svázat dohromady jako přestřihnutý provázek, uzel už ale zůstane navždy.
Můžeme si říct naprosto otevřeně, že každý z nás už v životě někdy potkal někoho, s kým si rozumněl, komu věřil, ať už to třeba byl jen váš sourozenec. Na světě je mnoho lidí, se kterými si nepadnete do noty, ale stoprocetně najdete aspoň jednoho jediného, který bude vaším kamarádem. Kamarádství je moc dobrá věc - vědět, že tu vždycky bude někdo, o koho se můžete opřít, je opravdu fajn. Ale když vás kamarád zradí, je to moc zlé. Ale i takové věci se stávají.

Já sama z vlastní zkušenosti bych mohla povídat hned o několika zklamáních, co už jsem zažila. Byl jich nespočet a to obvykle u té jedné a samé osoby. Moc mě to mrzelo a hodně slz mi kvůli tomu ukáplo - dá se říct, že by z nich byla možná asi malá tůňka - ale přes zklamání se dá přenést a pokud dovedeme odpouštět (což já dělám velmi často a mnohokrát už jsem se kvůli tomu spálila), dá se to zase urovnat, ale nikdy už na to nezapomente, že vám ublížil někdo, koho máte rádi a koho si vážíte. Takovým zklamáním třeba je, když o vás kamarád roznáší ne moc hezké věci (drbe) a vy na to přijdete. Ale zrada už je horší. I zrada se dá odpustit, ale pouze jednou, protože když odpustíme podruhé tomu samému člověku, už mu nikdy nemůžeme důvěřovat. Tím, že někomu odpustíme, do něj vložíme zbytek důvěry, co mu u nás ještě zbyl. Pokud tu šanci využije, možná časem sloupec důvěry zase naplní, pokud ale ne, může ztratit kamaráda. A ztratit kamaráda, kterého máte rádi a vážíte si toho, že tu pro vás je, je mnohem důležitější, než ztratit sto známých mezi slavnými, kteří vás jen přehlížejí a ve skutečnosti si vás vůbec nevšímají. Takovou zradou je třeba, když váš přítel pořád dolézá za někým, o kom se víc mluví a kdo je "slavnější". Ten si ho vůbec nevšímá, ale on úplně zapomene na vás. Prostě a jednoduše vás zradí.

Mohla bych vám to všechno vyprávět, kolik zklamání a zrad jsem zažila, kolikrát jsem odpouštěla, ale i kolikrát se šance dávaly mně. Ale nechci. Tuhle kapitolku života už jsem tak nějak uzavřela. Momentálně jsem ve třídě, kde se bavíme každý s každým. Už jsme pochopili, že si můžeme věřit a že jako třída tvoříme celek, který táhne za jeden provaz, ať už bude 21.12.2012 konec světa nebo ne a teď už můžu bezpečně říct, že vím, že kdybych se potápěla a sáhla si až na dno svých sil, najdu kolem sebe mnoho lidí, kteří za mnou přijdou, chytí mě za ruku a ukážou mi cestu zpátky nahoru. A nebyly by to jen mé dvě kamarádky, kterých si moc vážím. Třeba by se našel i nějaký kluk (ne nějaký, který se mi líbí - z naší třídy se mi nelíbí nikdo - ale nějaký, který by mi byl ochoten pomoct jako spolužák, ale hlavně kamarád s velkým K).

Pro mě je to moc důležité a už se jen děsím okamžiku, jak to všechno uteče a já se v devítce budu muset s touhle fajn partou loučit. Tolik mi na všech těch lidech záleží - ať už jsou vysocí, hubení, divní nebo prostě nějací. Cítím se moc fajn a nechci na tom nic měnit.

Tenhle článek bych chtěla věnovat mé třídě, 8.B matematické, o které můžu bezpečně říct, že je tou nejlepší třídou na světě a i kdyby jsme měli sto takových češtinářek na naší škole, nikdy bych nešla dobrovolně do jiného kolektivu. Mám vás ráda. :*

Cesta za lepším životem - (ne)vydat se po ní?

7. ledna 2012 v 8:00 | Marybelle
Všichni máme sny a přání, o kterých bychom chtěli, aby se nám splnily. Včera jsem četla jeden článek na blogu LadyVanilky, kde popisuje, že nic není zadarmo a že může spadnout klidně i milion hvězd, ale některá přání se nám stejně nesplní. V tomhle s ní úplně souhlasím. Dneska nic zadarmo nedostanete, ani ten pitomý počítač, a navíc je pravda, že některé věci si stejně koupit nelze - jako třeba sny. Ty nám sice nikdo neupře, ale můžeme být klidně miliardáři a stejně si sny nekoupíme v žádném obchodě ani na černém trhu.

Život je boj, a i o své sny musíme bojovat. Žádný sen se nám nesplní, pokud pro to nic neuděláme. Jestli ale něco opravdu chceme, musíme uvěřit, že to dokážeme a třeba se to povede. Když si člověk věří, pravděpodobnost je mnohonásobně větší! Sebekritika je dobrá, ale takové ty řeči já to nedokážu, já to nezvládnu, já na to nemám, to už je pasé! Hoďte všechno za hlavu a jděte si za svým snem!

Ne všechno, co ale chceme, se nám vždycky podaří. Jsme lidi, tak děláme chyby, kterých litujeme, nebo prostě někdy uděláme nějakou kravinu, o které tvrdíme, že sice byla pro nás užitečná, ale ve skutečnosti bychom byli mnohem radši, kdybychom ji vůbec neudělali. Chybovat je lidské a přiznat si chybu je velmi důležitý krok k tomu, že jste sebevědomí a věříte v to, že i když něco pokazíte, pořád to není ztraceno. Každý z nás někdy chtěl začít něco úplně od začátku, od znova, dostat druhou šanci a na svou pouť se vydat od nuly, od startovní pásky. Ne vždy samozřejmě druhou šanci dostaneme, ale pokud už ji dostaneme, nesmíme ji promrhat a musíme ji náležitě využít, protože třetí a další šance už by nemusela přijít.

Myslím, že každý z nás si může naprosto otevřeně přiznat, že jsme někdy udělali takovou chybu, které jsme moc litovali a moc jsme chtěli začít znovu od začátku. A tak se taky stalo - vydali jsme se na cestu za něčím lepším, za tím, abychom napravili, co jsme udělali a zároveň na chybu pozapomněli a začali se soustředit na přítomnost, ne na minulost.

S novým rokem přišla i hromada předsevzetí, které ne každý pokaždé dodrží. Nejdůležitější na tom všem je, že když si dáte předsevzetí, musíte věřit, že to dokážete, že už si třeba tu cigaretu nezapálíte, a dodržet to potom bude mnohem snažší. Ale všichni bychom s novým rokem chtěli naložit tak, že bychom chtěli na něco špatného, co se nám v roce 2011 stalo, pozapomenout a v novém roce 2012 se začít věnovat tomu, abychom zažívali více dobré věci než ty zlé. A proto se vydáme na cestu za lepším životem. Ale je to vždy správné? Někdy se nám to může pořádně vymstít, protože se ukáže, že na to třeba nemáme, ale pak už se nesmíme vrátit. Musíme to dokončit, když už jsme se někam vydali, musíme někam také dojít. Věřte, že všechno má své řešení a i když je k nám mnohdy život hodně nespravedlivý a připravuje nám spoustu smutných a zlých zážitků, je na všem špatném třeba hledat vždy něco dobrého. A i když se vám teď třeba nedařilo, musíte věřit, že se to změní a začít s tím něco dělat - samo nikdy nic nepůjde. Ono to zlé jednou skončí a zase se vám zadaří.

A co vy? Vydali jste se, vydáte nebo právě jdete cestou za lepším životem? A jakou největší chybu jste kdy udělali?
Nestyďte se, všichni jsme lidi! ;)
Můžete mi napsat na mail, uvítám všechny vaše příběhy - je to přece život!

lookin-me@email.cz

Vánoce - co jsou vůbec zač?

25. prosince 2011 v 8:00 | Marybelle
Vánoce - všichni tento svátek známe, téměř úplně všichni ho slavíme a všichni víme, o čem tenhle svátek pojednává. Je to ale pravda? A jak Vánoce vůbec vznikly? Proč slavíme Štědrý den, dárky nám nosí Ježíšek a cpeme se cukrovím? Připravila jsem si pro vás článek, který by nám měl všechny otázky zodpovědět. ;)

Vánoce jsou v křesťanské tradici olsavou narození Ježíše Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25.prosince do první neděle po 6.lednu. Již ve 3.století někteří křesťanští teologové uvadějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Říme kolem roku 336. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7.století.


V Česku je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslavou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.

Náš názor - máme na něj vůbec právo?

22. prosince 2011 v 19:09 | Marybelle
Každý máme na všechno různý názor. Někomu se líbí třeba krátké sukně, jinému zase ne - to je různé. Všichni máme jiné názory, někdy se s někým v nějakém názoru shodneme, někdy ale ne. Názory můžeme měnit podle nálady, podle toho, co víme nebo prostě když chceme. Ale málokdo dnes toleruje náš názor - někdo se nám vysměje, jiný nás ani nevyslechne, někdo nás ignoruje. Je to různé. Tak máme na svůj názor vůbec právo?

Vánoce - jak moc je prožíváme?

11. prosince 2011 v 13:30 | Marybelle
Vím, že se teď všude mluví o Vánocích, ale dnes je třetí adventní neděle, za týden je tu Štědrý den a já tu o Vánocích nemám ještě ani zmínku, tak není na škodu napsat takové zamyšlení.

Je sice naprostá pravda, že Vánoce se nezadržitelně blíží, a už je prosinec, takže všichni píšeme Ježíškovi, vánočně si zdobíme pokoje a domy a snažíme se, aby všechno okolo bylo naladěno na vánoční éru. Mě ovšem ale hrozně vadí, jak v obchodech všechno všichni moc prožívají - v Kauflandu už se na konci října prodávají čokoládové figurky v podobě Mikuláše a na konci listopadu lidé málem prorazí dveře košíky, aby včas nakoupili všechno ve slevě. Jistě, možná to se mnou za pár let nebude jiné a ušetřit pár korun přece nikdy neškodí, zvlášť v době krize, ale někdy se to možná až moc přehání - na obou stranách. Taky mi trochu leze na mozek, jak si teď každý zdobí okna všemi těmi blikajícími světélky v různých tvarech. Viděla jsem třeba stromeček nebo vánoční ponožku, ale třeba jen ledabyle blikající světélka rozvěšená, která světélkují, až vás to bije do očí. I já mám ve svém pokoji v okně světélka, ale mám je bílé, nebo spíše béžové a jenom svítí, vůbec neblikají a prostě nejsou barevná. Tady ale ani tak nejde o světélka jako spíš o to, že si to teď do oken dává každý a sousedé se navzájem předhánějí, kdo bude mít v okně větší show. To mi přijde trochu uhozené - jasně, světélka k Vánocům prostě patří, ale nic se nemá přehánět!
Abych řekla svůj názor, trochu mi vadí, když někteří mají každý rok jinak vyzdobený stromeček. Myslím tím, že třeba tento rok mají baňky do fialové, příští rok do modré a tak se to střídá. Jistě, když máte pěkný stromeček, každý vám ho chválí a všichni ho chceme mít pěkný - my máme ovšem stromeček každý rok víceméně stejný, věšíme na něj různobarevné baňky a přesto je vždycky jinačí, i když je na jednu stranu hodně podobný tomu loňskému. Na to můžeme mít každý rozdílný názor, mě se ale ovšem stromečky sladěné do jedné barvy nelíbí ani trochu. Pokud se něco fotí do časopisu, tak to neuškodí, to je aspoň pěkné, ale v obyčejné rodině si takto vyjíměčně zdobit stromek? Promiňte, ale to mi přijde trochu uhozené, pořád utrácet za nové a nové ozdoby, když se vám to někde ve skříni stejně jen hromadí.
Popravdě řečeno, taky jsem četla pár článků na internetu, kde autoři poukazovali na to, že ačkoliv je u nás finanční krize a jsme docela hodně zadlužený stát, lidé stále utrácí za různé dárky. Velmi populární jsou hračky, elektronika (chytré mobily, televize,..), ale i třeba obyčejné věci jako oblečení nebo doplňky. Jistěže všichni chceme někoho něčím potěšit a obdarovat ho, ale všeho s mírou! I kdybych pod stromečkem našla jen jediný dárek pro mě, i když by se mi třeba moc nelíbil, měla bych z něj obrovskou radost, protože o Vánocích nejde o dárky, ale o to, že je rodina spolu a může společně zažít příjemnou chvilku. To, že se lidé kvůli dárkům mnohdy i extrémně zadlužují, je trochu extrém. Všichni bychom měli pochopit, že nejde o dárky, ale o to, že můžeme společně péct cukroví, zpívat koledy nebo koukat na pohádky. To je na Vánocích to nejkrásnější!

Abych to shrnula - kvůli Vánocům lidé někdy možná až moc blázní. Možná časem nebudu jiná, ale přesto pro mě je největším vánočním dárkem ten, že je strávíme všichni spolu a budeme mít báječný klid u pohádek, písniček a cukroví a vůbec všemu, co k Vánocům patří. :)

Jaký máte názor na Vánoce vy? Líbí se vám, že se lidé tolik změnili? A těšíte se už? :)
PS. já se teda už nemůžu dočkat, protože Vánoce zbožňuju nejvíc ze všech svátků! :*

Hubená či tlustá? Jak to vlastně dneska je?

18. listopadu 2011 v 18:03 | Marybelle
Jak dospíváme, začínáme na sobě hledat chyby. Některé jsou pozitivnější a dokážeme se jim jenom zasmát, jiné bychom na sobě radši neviděli. Většina holek o sobě tvrdí, že nejsou spokojené se svou postavou. Tvrdím to i já a vsadím se, že spousta nejen holek, ale celkově lidí, si to už řekla také. Já osobně jsem velmi nespokojená se svým stravováním a vůbec i se svou postavou. Mám asi 173cm a něco mezi 65-70kg, což je myslím docela přijatelné, ačkoliv bych samozřejmě chtěla mít o dost kil míň. Podle BMI kalkulátoru (odkaz naleznete na konci článku) mám normální hmotnost, což není ani podváha, ani nadváha. Ale řekněte.. kdo z nás si dnes nepoloží otázku Jsem hubená nebo tlustá?.

Přestaň plakat.. usmívej se!

9. listopadu 2011 v 16:47 | Marybelle
Když jsem včera prohlížela články na mém oblíbeném blogu iloveitnow.blog.cz, narazila jsem na jeden, kde byly obrázky týkající se úsměvu, smíchu nebo alespoň radosti. To mě inspirovalo k vytvoření článku a rozhodla jsem se napsat o některém z pocitů, které míváme, když se nám něco podaří či nás něco potěší. Prostě se usmíváme. :)


Miluji, když se někdo usmívá, když má z něčeho radost, směje se a něco ho těší. Mnohem víc mě ale hřeje u srdíčka, když ten smích vytvořím já. Když někomu můžu pomoci, aby neplakal a místo toho se usmál, abych někoho mohla povzbudit, aby se mu zvedla nálada nebo se prostě jen zasmál vtipu, který jsem řekla. Smích i úsměv jsou krásné projevy štěstí, které v nás vzbuzuje hřejivý pocit naděje, že se pořád máme čemu smát, i když je nám do pláče a že můžeme starosti hodit za hlavu a prostě se jen sladce usmívat.

Můj názor, moje kritika..

4. listopadu 2011 v 19:57 | Marybelle
Když si člověk založí blog, přidává na něj články a je aktivní, může očekávat i nějakou hrstku těch komentářů. Některé jsou milé a pozitivní, jiné už tolik ne. Za každý komentář, který mi zde někdo napíše, jsem ale moc ráda a velmi si ho vážím, protože vím, že si někdo článek přečetl a napsal svůj názor. Někdy je názor dobrý, článek se líbí a já můžu být jedině spokojená. Někdy je ovšem názor negativní a to znamená dva způsoby - buď mi autor komentáře vyčte nejhorším způsobem, jak jsem trapná a hloupá a proč vůbec píšu nějaké články, nebo mi v klidu a v dobrém slova smyslu napíše, že se mu článek moc nelíbil a příště by psal o něčem jiném. Oba druhy negativní kritiky mají něco do sebe. Jasně, že mě moc nepotěší negativní kritika, ale jsem ráda, pokud mi někdo napíše v tom dobrém slova smyslu negativní komentář, než když mi nadává.


Nechci narážet na nikoho konkrétního, protože na svém blogu jsem se prozatím setkala jen s negativní kritikou v dobrém slova smyslu, v tom druhém ne, ale už kdysi jsem měla docela oblíbený blog, který jsem poté kvůli více takovým těm negativním komentářům ve smyslu "já ti ukážu, ty jedna náfuko", zrušila a odešla z něj nadobro. Mrzelo mě to, ale proti takovýmto komentářům nemáte šanci, zvlášť pokud na váš blog přijde někdo, kdo rád kritizuje v tomhle stylu. Jasně že mě mrzí, i když mi někdo napíše kritiku v tom dobrém slova smyslu, ale koho ne? Přes to se musíme přenést, usmát se a říct si: Cením si tvého názoru, i když není pozitivní.

Halloween - jak ho oslavíte?

31. října 2011 v 8:43 | Marybelle
Halloween. Každý tenhle svátek bere jinak. Někdo ho zbožňuje, ačkoliv je Čech a ne Američan, a slaví ho stejně jako všichni ostatní. Někdo si jen symbolicky vydlabe dýni a zapálí v ní svíčku, jinému je úplně lhostejný, připadá mu jako americký svátek a neslaví ho vůbec. V Česku se vlastně Halloween neslaví, všichni o něm ale víme právě z Ameriky a taky tak ho bereme. Například my doma máme vždycky před domem vydlabanou dýni s rozsvícenou svíčkou a doma na jídelním stole v keramické dýni zapálenou svíčku. Jinak ale nechodím po domech a nežadoním bonbony, a když je nedostanu, nemstím se tím, že dům potřu zubní pastou. My v naší rodině tenhle svátek vyloženě neslavíme, ale nějaká ta dýně celkově k podzimu prostě patří. :)

A co to vůbec Halloween je a o co při něm jde?
Halloween je anglosaský lidový svátek, který se slaví 31.října. Děti se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu, nebo vám něco provedu) a "koledují" o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglicky mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii i na Novém Zélandu. Tradičními znaky Halloweenu jsou vyřezané dýně se svíčkou uvnitř, zvané Jack-o'-lantern, dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci, a další. Barvy typické pro Halloween jsou oranžová a černá.
(zdroj informací: cs.wikipedia.org)

A jak jste na tom vy? Budete dneska slavit Halloween jako třeba v Kanadě nebo si jen symbolicky zapálíte svíčku v dýni? :)

Kdyby byly na světě jen ženy..

18. října 2011 v 15:53 | Marybelle
Pro některé z nás holek by to bylo děsně fajn. Žádné otravování s nudnými chlapy, žádné velké vyváření, nicotné žehlení a méně uklízení. Pro jiné by to zase bylo děsně hrozné. Neměl by nás kdo ochránit ani vzít kolem ramen, aby nás utěšil, když to nedokáže jedna z našich kamarádek.
Řekněme, že ženy na celém světě jsou zrozeny pro krásu, aby na zemi přinášely do života štěstí, sladké úsměvy a vždycky, když nám bylo do pláče, mohli jsme se pousmát při pohledu na půvabnou ženu. Ne každá žena na naší planetě dneska dostane ten dar krásy, já ho teda nemám ani zdaleka, ale některé typy jsou vyložené krásné už jako miminka. No a řekněte - kterému chlapovi neudělá trochu radost, když může mrknout na pěknou ženskou, co? :D


Prakticky vzato bychom se na světě neobešli jak bez žen, tak bez mužů. Všechno, co je na zemi, je nějak pro život prospěšné, nebo aspoň nějak důležité. Myslíte, že dneska bychom se obešli bez elektřiny, bez vody a jídla, bez teplého oblečení? Stejně tak je to i s ženami. Všechno je stvořeno pro něco a vždycky stojí za to, abychom si užili, že máme dar prožíti naplno svůj život. A kdo dnes neuvažuje tak: a co se se mnou stane, až umřu? Budu mít nový, další život?
Svět by byl vlastně jeden velký drb. Po ulici byste nikdy nepotkaly pěkného chlapa, jenom samé, nafintěné ženušky s diamanty na krku nebo roztrhanýma botama. Vymetaly bychom obchoďáky, naše kreditky by zely prázdnotou a hospody by se mohly rovnout zavřít, protože když by nebyly chlapi, ženské přece nepotřebují chodit "jen na jedno". Na jednu stranu bysme si nějaký čas vystačily samy, ale na druhou stranu by se z nás za chvíli staly úplné trosky.

Ale to jen taková drobná úvaha. Myslím, že k vyhubení mužů svět nikdy nedospěje.;)
 
 

Reklama